Andreas Wolf Orf

"Falter": Antisemitismus im ORF-Kinderprogramm

Wien - Die Wiener Wochenzeitung "Falter" ortet im Kinderprogramm des ORF einen Fall von Antisemitismus. Stein des Anstoßes ist der Oscar-prämierte Walt- Disney -Cartoon "Die drei kleinen Schweinchen" aus dem Jahr 1934, in dem sich der böse Wolf als jüdischer Hausierer verkleidet und mit langer Nase, langem Bart und Kaftan die jüdischen Stereotypen der 30er Jahre aufweist. Der ORF verwies in einer ersten Stellungnahme darauf, dass der Kurzfilm einem "redaktionellen Monitoring unterzogen und auf unangebrachten und unangemessenen Inhalt geprüft" wurde. Antisemitische Konnotationen seien ausgeschlossen, hieß es. Kurze Zeit später räumte der ORF den Fehler ein.

Zuerst: Fassung aus den 80er Jahren

Wie ORF-Film und -Serienchefin Andrea Bogad-Radatz betonte sei "Die drei kleinen Schweinchen" einer der "Klassiker der Disney-Erfolgsgeschichte", der am 4. Juni 2011 im Rahmen der ORF-Reihe "Classic Cartoons" ausgestrahlt wurde. Der achtminütige Film wurde seit 1934 mehrmals überarbeitet. In der ursprünglichen Version war der Wolf nicht nur als jüdischer "Bürstenmann" verkleidet, sondern sprach auch mit jiddischem Akzent. Die vom ORF ausgestrahlte Version ist laut Bogad-Radatz "die letztgültige Fassung aus den 80er Jahren, die animationstechnisch auf dem Original beruht, allerdings mit neuer Tonspur. Der Wolf verstellt seine Stimme nur in der Tonhöhe, spricht aber völlig akzentfrei. Damit sind etwaige antisemitische Konnotationen ausgeschlossen."

Der "Falter" kritisiert, dass der ORF den Cartoon "unkommentiert und ohne Kontext" zeigt. "Wenn man die DVD kauft, wird über den historischen Kontext aufgeklärt", hieß es in einer Aussendung des "Falter" am Dienstag.

Später: Bedauern

ORF-Programmdirektor Wolfgang Lorenz reagierte wenig später mit Bedauern: "Ich bedauere sehr, dass dieser Film mit der historisch belasteten Sequenz auf Sendung gehen konnte. Insbesondere bei unserem preisgekrönten, gewalt- und werbefreien Kinderprogramm legen wir strengste Qualitätskriterien an und gehen üblicherweise mit höchster Sensibilität bei der Auswahl der Programme vor. Dass dies diesmal nicht mit der nötigen Sorgfalt geschehen ist, bedauere ich. Ich werde Sorge tragen, dass ein solcher Fehler, wie er im ORF eine absolute Ausnahme darstellt, sich nicht wiederholen kann.

Dialogy karmelitek v živých zdech « Zápisník zmizelého

Hudba pozdní opery Francise Poulenca nemá nic společného s hravostí a stručností meziválečné Pařížské šestky , jíž byl členem. Jedná se o hluboké psychologické drama na pozadí událostí francouzské revoluce, která změní a nakonec i zničí životy všech zúčastněných. Opera o třech jednáních a dvanácti scénách se skutečně odehrává v dialozích, které probíhají především mezi členkami kontemplativního řádu Karmelitek , do nějž vstoupí jako novicka Blanche. Zpěvní party mají recitativní charakter, který pružně a často velmi nenápadně přechází do ariózních pasáží, což je pro francouzskou operu typické již od dob Lullyho . Důraz je kladen na deklamaci a výraz, provedení i přes maximální účinek nestojí na efektním zpěvu, spíš na pěvecké inteligenci.

Té měli všichni zúčastnění pěvci na rozdávání a odvedli strhující kolektivní výkon, v němž je těžké hodnotit jednotlivé sólisty a tóny. V jenotlivých scénách se vlastně i ztrácel rozdíl mezi velkými a malými rolemi, každé slovo mělo svou váhu a tvořilo součást vyrovnaného celku. Orchestr hrál pod vedením Bertranda de Billyho expresivně a dramaticky, místy ale až překrýval pěvce. Nestávalo se to často, ale přece jen v těch nejvypjatějších pasážích mohl dirigent dynamiku o něco lépe pohlídat. Zvuk vídeňských rozhlasových symfoniků byl ostrý a místy až pichlavý – předpokládám, že se jednalo o záměr. Dobrým zařízením v Theater an der Wien je monitor přenášející gesta dirigenta umístěný na balkóně směrem k jevišti. Pěvci se nemusí dívat do orchestřiště a mohou hrát přímo k publiku.

Robert Carsen inscenoval operu s minimálními prostředky a maximálním účinkem. Vyšel přitom z tradice francouzské opery, v níž hrál vždy důležité místo balet. V  Dialozích karmelitek samozřejmě není pro žádné tanečky místo, ale pohybová stránka celého představení kladla důraz na promyšlenou choreografii a v některých částech na výrazně stylizovaný pohyb. Doba, v níž se děj odehrává, byla jednoznačně určena historizujícími kostýmy, prostředí charakterizovaly rekvizity, kulisy nebyly potřeba. Veškeré prostory byly vymezeny lidmi v proměnlivých útvarech. Sídlo rodiny de la Force tvořilo křeslo, v rozích pomyslné místnosti stáli sluhové a její zdi tvořil ze tří stran dav statistů ztvárňujících pouliční lůzu. Rozhovor v klášteře mezi Blanche a jejím bratrem se odehrával skrze zeď tvořenou zástupem jeptišek se zakrytými obličeji. Při závěrečné popravě, k níž se dobrovolně připojí i Blanche, si jednotlivé představitelky postupně lehaly na zem s rozpjatýma rukama do stejného útvaru, v němž na úplném začátku ležela prázdná řeholní roucha. Ve chvílích, kdy revoluce vrcholila a pronikla i do kláštera a šlechtického sídla, ztratil dav organizovaný útvar a ve zdánlivém chaosu přecházel jeviště. Zvládal přitom ale plynule a nenápadně měnit a přemisťovat rekvizity. Představení mělo neuvěřitelný tah bez zbytečného spouštění opony a rachotivých proměn scény. Všechny kostýmy a rekvizity byly zcela realistické, ale pracovalo se s nimi nápaditě, s hlubokým pochopením a úctou k dílu.